Cílová rovinka, duny a překvapivé setkání (Vila Nova de Milfontes -> São Torpes)
Den 8. — Poslední den mé letošní podzimní expedice je tu. Podle několika zdrojů, které jsem během své přípravy četl, by měla být část kolem rybářské vesnice jménem Porto Covo tím nejhezčím, co Fishermen’s Trail. Tak se nechám překvapit. Opět by se ale mělo jednat o snadnější úsek, takže jediné, co mě bude tlačit, je čas. Pár minut po šesté mi z centra Sines jede autobus zpátky do Lisabonu a pokud mi z nějakého důvodu ujede, budu mít problém. Fakt velký problém…
V sedm ráno je mi zima, a to i v ložnici. Buď jsem jen unavený, nebo na mě fakt něco leze. Každopádně jsem rád, že se ještě můžu zavrtat do peřiny a odložit vstávání na později. O půl hodiny později ale už musím z postele, rychle se balím a ve čtvrt na devět vyrážím na cestu. Čeká mě 30 kilometrů, tedy pokud se nerozhodnu dojít až do Sines a ne jenom na konec treku na pláž jménem São Torpes.
Za půl hodiny jsem u moře v malém přístavu. I když se sluníčko snaží, je mi pořád zima. Musel jsem jít hodně rychle, abych se zahřál. Jinak to byl nezáživný úsek, jen pole bez sklizně, farmy, nuda. Z apatie mě vytrhnul jen jeden batůžkář s modrým batohem jdoucí stejným směrem. Ale asi mu byla ještě větší zima, než mě, protože mi brzo utekl. Kolem přístavu mě zaujalo společenství mnoha různorodých koček, asi jim neustálý přísun rybích vnitřností prospívá.
Cesta po pobřeží je zatím normálka – chvilku trochu hezčí, chvilku zase okoukanější. Každou chvilku se vyloupne nějaká další pláž, ale na koupání se dneska moc necítím. Pod nohama mám převážně hluboký písek, což má za následek pomalejší tempo postupu. Občas propočítávám předpokládaný příchod do cíle, zatím je to s velkou rezervou úplně v pohodě.
Jedna pláž jménem Praia da Angra da Cerva je obzvlášť hezká. Nabízí hned dvojici míst, která se zdají být pro koupání naprosto dokonalá. Chráněná skalami je na nich hladina rovná jak zrcadlo, bez ohledu na vysoké vlny o pár desítek metrů dál do moře. Znovu propočítávám dnešní etapu a vyjde mi, že půlhodinová zastávka ničemu neuškodí. Ale stejně jako včera i dnes mé cachtací plány překazí přístup k pobřeží. Ani zde totiž žádný není, musel bych se dlouho vracet, a nebo riskovat pád z vysokého útesu. Ani jedno se mi nelíbí, tak jen zatlačím slzu a po posledním smutném pohledu pokračuju dál na sever. Až doma při psaní reportáže zjistím, že přístup tam byl, jen jsem ho v tom křoví nenašel… 🙁
Krátce po půl jedenácté přicházím k oblasti, kde je podle mapy hned několik velkých pláží. Na velkém parkovišti u pláže Praia do Malhão Norte nějak zazmatkuju a nechtěně jdu kousek špatně. Brzy mi ale přijde divné, že mám moře po pravé ruce, tak se vrátím a napodruhé vyrazím tím správným směrem. Matoucí je totiž fakt, že následující tři kilometry nepůjdu po pláži, ale vnitrozemím, přičemž se mezi mnou a mořem budou tyčit velké, mnoho metrů vysoké písečné duny porostlé bujnou vegetací.
Většina tohoto úseku vede hlubokým pískem. Očividně nejsem jediný, komu to nevyhovuje, proto je kolem široké cesty většinou vyšlapaná úzká, klikatá cestička vedle, kde je písku tak nějak přiměřeně. A cesta po ní je asi 2x tak rychlejší. Zhruba každých 5 minut potkám nějakého pochodníka s batohem, tato část treku je očividně hodně populární.
Kromě více pěších turistů je zde i rozhodně víc aut. Na každém parkovišti jich je občas i několik desítek, převážně surfařů připravujících se na další lítý boj se studenými vlnami Atlantiku. Někdy mají před karavanem vyskládanou výbavu jak někde v hotelu – kávovar, gril, luxusní posezení a tak všelijak podobně. Vysloveně legrační mi pak přijde i „kolona“ nákladních lodí řadících se do fronty před přístavem v Sines. Chvíli předpokládám, že se tam v neděli nepracuje, ale později se ukáže, že to není pravda a jen jich prostě najednou přijelo víc, než je přístav schopen zvládnout.
V pravé poledne mou pozornost upoutá dvojice pevností. První je mohutná stavba kousek od pláže, druhá je na malém ostrově Ilha do Pessegueiro. Od 16. století dohromady tvořily pobřežní obranu proti pirátským nájezdům, než je v roce 1755 poničilo velké zemětřesení. Ostrov je dobře viditelný z pobřeží a jeho silueta mě doprovází významnou část dnešní etapy.
Chvilku se brodím hlubokým pískem na pláži, pak šplhám po skalách a nakonec se prodírám bujnou vegetací. Od všeho mám dneska trochu. Protože jsem nesnídal, začíná mi docela kručet v břiše. Těším se na Porto Covo, kde by to dle průvodců na webu mělo žít i v listopadu a kde bych se mohl rychle a dobře najíst. Ještě neco málo přes 1000 metrů a uvidím, jestli si online průvodci nevymýšlí.
Porto Covo svou pověst naplňuje. Je to vážně hezké, upravené městečko. Ale úplně ideální to také není. Jednak bych čekal trochu bohatší výběr památečních předmětů – na nějaký magnetek na lednici s motivem Fishermen’s Trailu můžu zapomenout rovnou, a i ostatní motivy jsou dost omezené. Hlavně ale narazím s požadavkem se někde rychle a dobře najíst. Vím, dorazil jsem zrovna v době oběda, ale i když je tady mimo sezónu otevřeno snad deset podniků, všechny (kromě jednoho, kde nebyla ani noha, což mi přišlo až podezřelé) byly beznadějně plné. A i kdybych místečko našel, 30 minut plánovaných na dnešní oběd by mi asi nemuselo stačit. A pak bych mohl mít v Sines problém…
Najím se tedy na stojáka v malém obchůdku, kde neberou karty. Tak si koupím pytlík nějakých cukrovinek, dvě piva a vodu. Ještě, že budou brzo Vánoce, už mi to sladké začíná lézt krkem… 🙂 Po jídle se vrátím na trasu pochodu, čeká mě posledních 10 kilometrů dnešní etapy i celého Fishermen’s Trailu. Jsem docela zvědavý, jak to bude vypadat. Četl jsem nejeden názor, že by trek mohl začínat tady, dál je to prý o ničem.
Brzy s těmito názory musím souhlasit. Asi je to trochu lepší, pokud člověk kouká na jih a ne na sever s přístavem a kouřící elektrárnou, ale i tak je to tady už jen taková nastavovaná kaše. Nic speciálního, všechno už jsem minimálně 10x viděl. Tedy kromě… HADA!!! Jak si tak přemítám nad kvalitou poslední etapy, jen pár metrů přede mnou se zavlní keřík a během zlomku vteřiny se po cestě přežene had. Žádný drobný slepýš, ale odhadem tak 180 centimetrů, možná větší bestie (cesta má na šířku metr a půl a rozhodně mu nestačila)!
Rychle konzultuju ChatGPT, co to mohlo být za hada. Snad není jedovatý! AI mě naštěstí uklidní, že bych musel mít hodně velké štěstí na něco jedovatého. S největší pravděpodobností se jedná o užovku Montpellier, která sice může být agresivní a dokonce i kousnout, ale rozhodně ne zabít. No… tak dobrá, ale stejně jsem rád, že do cíle mám už jen 6 kilometrů…
Po blízkém setkání hadího druhu jsou poslední kilometry zase docela zajímavé. Místo moře a lodí se fixuju na keříky a kameny kolem cesty a hledám dalšího šupinatého plaza. Naštěstí marně. Po pravdě si docela oddechnu, když dojdu k silnici a poslední 3 kilometry zdolám buď přímo po ní, nebo vedle ní. Jestli to doteď bylo míň dobrý, tak tady je to úplná mizérie. Fishermen’s Trail by rozhodně měl začínat až v Porto Covo!
Je přesně 15 hodin a 34 minut a já jsem v cíli! Bez fanfár, jak to u dálkových treků bývá. Na startu / v cíli v Lagost byla alespoň informační cedule, ale tady prostě jen končí značení a šmydra vydra. Tak si připiju lahví už nechutně zteplalé vody, udělám si nazbytné selfí na památku, napíšu domů, že jsem zdárně přežil další expedici a pak už se začínám věnovat praktičtějším věcem. Jako třeba jak se dostanu do Sines.
Cesta do Lisabonu a dál do Prahy byla tak nějak rutinní a nezáživná, tak jen telegraficky. Z cíle do Sines jsem si vzal Ubera. Z auta se sice zdálo, že by se to dalo dojít i pěšky, ale umělecký dojem by byl dost bídný. Flixbus ze Sines jsem stihnul bez problémů a za 2 hodiny byl v hlavním městě. Na nádraží jsem si koupil dva megaburgery a pak metrem popojel pár stanic směrem k letišti. Po krátké procházce jsem dorazil k penzionu, kde mě přivítal hodný, ale hodně nemocný pan domácí. A ukázal mi krásný, stylový apartmánek.
Bohužel jsem si ho užil jen pár hodin, ve 4 už jsem byl zase vzhůru a balil. V 5 vyrazil pěšky na letiště, o dvě hodiny později už seděl v letadle a roloval ke startu, a o dalších 200 minut později přistál v Praze, čímž moje letošní druhá a poslední expedice definitivně skončila!
Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil skoro 30 kilometrů, nastoupal 372 metrů a klesnul 385 metrů. Na cestě jsem strávil 7 hodin 20 minut, z toho v pohybu necelých 6 hodin, během kterých jsem spálil 2.780 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.