Eukalyptový háj a hrad v Aljezur (Barranco da Fonte -> Camping Serrão)

Den 4. — Po včerejším klidnějším dnu mě ani dneska nečeká žádná divočina. Trochu překvapivě mě trasa povede především vnitrozemím, k moři se dvakrát dostanu jen na skok a potřetí jen na pár kilometrů. Ale to mi vůbec nevadí, po třech dnech už jsou moře i skály kolem malinko okoukané. Asi hlavním lákadlem by měl být starý hrad v Aljezur, respektive zase jeho zbytky, sahající až někdy do doby Bronzové.

Noc byla celkem v pohodě a i podle hodinek jsem se vyspal do růžova. Problémy začaly až v 6 ráno. První na mě čekal v mobilu – Booking.com mi smutně oznamoval, že moje rezervace byla zrušena. Po pár minutách mžourání do displeje (přeci nejsem tak starý, abych potřeboval brýle, že…) jsem konečně schopen zaostřit a přečíst si, že se jedná o rezervaci na poslední den. To krásné místo jménem Airport room v docházkové vzdálenosti od letiště mi prostě zabouchlo dveře před nosem. Booking se mi omlouvá a pokud si najdu jiné a dražší ubytko, dorovná mi rozdíl do cca. €20. Naštěstí není sezóna, tak mi zařízení náhradní střechy nad hlavou trvá asi jen 10 minut. A dokonce je ještě blíž letišti, než to původní!

Spokojený a uklidněný ještě na chvilku usínám. V 8:00 se probouzím podruhé. Dám si sprchu, sbalím se a na půl devátou vyrazím na snídani. Je luxusní, připravená jen pro mě! Ale trochu mi zhořkne, když mi pípne na mobilu SMSka z finančáku, že prý nemám zaplacenou daň z nemovitosti. I to se po čtvrt hodině emailování a telefonování vysvětlí, ale ten záchvat paniky nebyl moc příjemný. A to se jednalo o pár stovek! Už docela chápu, jak můžou fungovat ty všelijaké podvody s falešnými policajty a bankéři. Tahle paní z FÚ byla naštěstí skutečná…

Ve čtvrt na deset vyrážím na dnešní etapu. Vzrušení bylo dneska na můj vkus už docela dost, tak snad to teď bude klidnější. Z počátku mě značky vedou po silnici, ale pak uhýbám a brzy vcházím do lesa plného vzrostlých stromů. Napřed jim moc nevěnuji pozornost, ale pak mě zaujme takový bílý, „plísňový“ povrch listů. Něco mi to připomíná… No jasně! Že by to byl eukalyptus, oblíbená to rostlina mé drahé polovičky, kterou už několik let pěstujeme na zahradě před domem? Konzultuju ChatGPT a když na jeho popoud zlomím jeden lístek a přivoním si, je jasno – skutečně, je to eukalyptový háj!

S blížícím se pobřežím eukalyptů ubývá. Zato je tu víc borovic a kamení. A také sluníčka. Na obloze sice není úplně vymeteno, ale nějaký ten mráček mě před pálivými paprsky schová jen výjimečně. Což docela kvituju, noc je každý den o stupínek chladnější, takže mi dneska ráno v tričku byla docela zima.

Po hodině chůze jsem u Atlantiku, konkrétně na pláži Praia do Canal. Ani zde není písek, ale spousta šedivých kamenů. Spíš než to mi ale vadí absence mostku přes malý potůček, který se v místě křižující stezky rozlévá do několikametrové strouhy. Zkouším to obejít, ale keře jsou trnité a zdánlivě se vinou špatným směrem, tak to po chvilce přemýšlení risknu, vyrazím středem a oplnáchnu si nohy i v sandálech. Teprve z druhé strany, když mám z nadhledu větší přehled, uvidím cestu vedoucím k místu, kde se dá potok překročit suchou nohou…

Následující úsek mě vede dál od moře. Kolem mě jsou asi nějaké ovocné farmy, ale nepoznám jaké. A přede mnou se zvolna začíná rýsovat vesnice Arrifana s obrovskou stejnojmennou pláží, spoustou ubytovacích kapacit, restauracemi a rozbořenou pevností. Víc než tradiční sestava turistických lákadel mě ale zaujme několik bílých budov s oranžovou střechou nazvaných Rybářské domky a společenský dům v Arrifaně. Na stěně jedné z nich je báseň nazvaná O Pescador neboli Rybář. Před druhou se hrbí dva staříci u malého stolku a ručně čistí úlovek. Kolem je spousta koček, které čekají na odřezky. Celkově je to naprosto nejtématičtější scéna celého dosavadního treku, celkem mě to dojme!  

Cestou zpátky mě pobaví bílé zábrany na chodníku proti autům ve tvaru žraločí ploutve a další stádo polodivokých koziček. Zkouším najít nějaký podnik, kde bych si mohl dát kafe, ale kromě přeplněné restaurace O Paulo hned u pevnosti není nic otevřené. Jsem tu holt mimo sezónu. Tak nic…

Následující úsek ve vnitrozemí jdu hlubokým pískem, kolem mě bujná vegetace, stromy, keře. A stádo krav, které se z ničeho nic objeví pár metrů přede mnou! Jelikož tam jsou i telátka, raději se dělám neviditelným, aby se se mnou nějaká stará kráva nechtěla prát. V tom písku bych jí neutekl, je to čím dál tím náročnější. Po deštích už je úplně suchý, při každém kroku se bořím 15 centimetrů hluboko. Sandály jsou k nezaplacení, představa že si každých 10 minut musím boty čistit od písku mě reálně děsí.

Netrvá dlouho a jsem zase u moře. Tedy asi 50 metrů nad ním, kde je k vidění zbývající část komplexu Ribat de Arrifana z roku 1130, který sloužil jako vojenské a náboženské centrum. Obdélníkové i kruhové základy staveb jsou jasně patrné, z jedné budovy zbývají dokonce i zbytky zdí. Když nic jiného, měli odsud při modlení krásný výhled na Praia do Medo da Fonte Santa.

Cesta po pobřeží je podobná těm předchozím. Chvíli jdu pískem, chvíli po zpevněné cestě. Zhruba v půl druhé přicházím do vesnice Monte Clérigo. Docela bych si něco dal, ale je tu jen jedna otevřená kavárna a ta je nacpaná k prasknutí. Chvíli tam okouním a usměje se na mě štěstí, jeden stoleček se uvolní. Rychle ho zaberu a když dorazí obsluha, požádám o kafe, pivo, mandlový dort a účet na €13, abych mohl odejít bez čekání. Během pár minut to všechno mám na stole a po zaplacení se můžu oddat hořko-sladkému potěšení a mezitím se trochu opalovat.

Ve dvě hodiny zvedám kotvy. Na odchodu mě pobaví reklama na „Festival sladkých batátů“, který se tu koná příští týden, jinak si jen z protějšího břehu vyfotím celou malebnou vesnici a po silnici mířím k ústí řeky Aljezur. Čeká mě první mnohakilometrová cesta do vnitrozemí kolem ústí řeky, v příštích dnech si podobnou akci zopakuji ještě několikrát. V jednom místě si nechtěně trasu o pár stovek metrů zkrátím, ale o nic jsem očividně nepřišel, tak to nijak neřeším.

Cesta od moře tentokrát není nudná. Jednak mohutná řeka vytváří zajímavé meandry a další krajinné provky, a pak si tu daly dostaveníčko veteráni různých automobilových značek. Skoro čekám, jestli se tu někde neobjeví Fantomas. Mají ještě staré černo-bílé značky, novější mají ve žlutém poli vpravo uvedený rok výroby.

Zhruba 3 kilometry musím jít po frekventované silnici. Naštěstí je podél ní vyšlapaný chodníček, někteří řidiči si s dodržováním maximální rychlosti moc hlavu nelámou… Z jednoho projíždějícího auta spadne neoprenová bota. Řidič si toho všimne a po chvilce zastaví, tak udělám dobrý skutek a přinesu mu ji. Poděkuje a já vidím, že má polskou SPZ. To je mi náhodička, druhá interakce a zase je to severní soused.

Za zatáčkou se napravo na obzoru objeví prudký kopec a na něm zbytky hradu Aljezur. Než se k němu ale dostanu, musím projít z dolů skrz další eukalyptový háj, a od pohledu hodně luxusním resortem plným červených budov a různorodým příslušenstvím typu bazénu nebo hřišť. Pak následuje krátký úsek po rovině a začínám šplhat po cestičce mezi čerstvě vykáceným lesem až k hradu.

Krpál to byl sice krátký, ale fakt prudký. Nahoře musím popadnout dech, teprve pak se začnu rozhlížet kolem. Areál hradu Aljezur je rozlehlý, kromě základů obrysů jednotlivých staveb je tu především zachovalá zeď, dvojice věží a nádrž na vodu. Spolu se mnou tu bloumá i několik dalších turistů, ale davy to naštěstí nejsou. 

Chvilku se procházím a užívám si genius loci, ale protože tu fouká a sluníčko se aktuálně schovalo za mraky, začíná mi být zima. Dělám poslední foto a po silnici scházím do historického centra Aljezur. Chci tu především doplnit zásoby, dneska spím v kempu a kdo ví, jak to tam bude se zásobováním.

Městečko je to hezké, historické, skoro na každé budově visí nějaká informační cedulka, co se tady stalo zajímavého. Mě ale zajímá především současná občanská vybavenost. Podle mapy je na levém břehu staré město, nová část je za mostem dál po silnici. Doufám, že nebudu muset na druhou stranu, městečko je na můj vkus až moc živé a zalidněné. Naštěstí se mi po chvíli povede najít otevřenou samoobsluhu, kde si můžu koupit Fantu a něco na zub.

Cestou z města po pohodlné, široké cestě natrefím nejdříve na psí útulek plný ne zrovna přátelsky naladěných psů. Snad mají plot v pořádku… Pak už mě čeká jen poslední prudké stoupání a přesně v 5 hodin odpoledne jsem u kempu Serrão, kde hodlám dneska v noci složit hlavu. Po krátkém čekání na obsluhu se zaregistruji, dohodnu si dřívější odchod, dostanu základní instrukce co, kde a jak, a na závěr zaplatím €10.

Kemp je fakt obrovský! Ale líbí se mi mnohem víc, než ten Eco kemp v Salemě. Je to tu placka, na zemi udusaný písek, spíš mlat, nad hlavou vzrostlé Eukalypty. Místo si můžu vybrat, kde chci, narváno tu rozhodně není. Požadavek na minimálně dvoumetrové rozestupy nebude problém dodržet. Sociálky jsou otevřené jen ty blíž bráně, celkem jsou ty 4 obrovské budovy. Restaurace není v provozu, ale můžu si nakoupit v místní samoobsluze. Nádhera! Stavím stan, tentokrát mi to i díky písečnému podkladu jde rychle, za 20 minut už bydlím. Pak se jdu podívat do prodejny, kde si koupím dvě konzervy s tuňákovým salátem, croissant na ráno a samozřejmě pivo. 

Před prodejnou je malé posezení vedle místnosti, de se dá nabít technika. Tak se tam uvelebím, dobíjím a doplňuju kalorie. V 6 už je ale tma, proto dojím, ve stanu si vezmu věci na převlečení a jdu se dát ve sprchách trochu do pucu. Sociálky jsou nádherné, čisté, voňavé a v dokonalém technickým stavu. Voda teče po stisknutí tlačítka, sice jen krátce, zato je krásně horká. A zadarmo! Užívám si to, v noci má teplota klesat až k 10 stupňům. Po koupeli ve stanu ještě koukám na mobilu na seriál, ale jsem utahaný, v 8 zavřu oči a jdu spát.

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil skoro 33 kilometrů, nastoupal 741 metrů a klesnul 778 metrů. Na cestě jsem strávil 7 hodin 45 minut, z toho v pohybu 6 hodiny a 18 minut, během kterých jsem spálil 2.908 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.