Den třetí, slunečný a na pohodu (Vila do Bospo -> Barranco da Fonte)
Den 3. — Po včerejším plánovaně dlouhém a neplánovaně náročném, skoro 45 kilometrů dlouhém pochodování, jsem to dneska chtěl vzít hodně rekreačně. Dobré jídlo v restauraci, pohodové tempo a možná i nějaké to koupání. Tak uvidíme, co z toho se povede. V každém případě jsem si plánoval přispat a řádně doplnit energii.
Plánovaný dlouhý a klidný spánek vyšel tak napůl. Sice jsem spal až do sedmi, ale mohlo být ještě o trochu lepší. Ale připadal jsem si odpočatě, hodinky taky nehlásily žádnou krizi, tak jsem se mohl začít chystat na cestu. Včera jsem ještě stihl trochu si vyprat, ale samozřejmě to neuschlo, tak jsem kromě obvyklých ranních povinností řešil i to, jak mokré věci připevnit na batoh tak, abych je tam pokud možno našel i na konci dne. Po snídani ze zásob uchovaných v ledničce balím a v půl deváté vyrážím na cestu – mám prý jen zabouchnout.
Na malém náměstí před penzionem si zajdu pár metrů podívat se na místní kostelík Nossa Senhora da Conceição. Pak se snažím trefit na značenou trasu, ale jsem asi nějaký rozespalý, povede se mi to až po několika ulicích. Procházím kolem sportovního areálu, který jsem včera viděl svítit do daleka, a pak míjím moderní betonovou budovu místního muzea. Tím moje ranní procházka po městečku končí, dál pokračuje polní cesta mezi farmami. Tep mi malinko zvedne dvojice mohutných pasteveckých psů běžících přímo na mě, ale když se jim klidím z cesty k silnici, ani se neohlédnou a pokračují směrem do města. Uff, nějak si na zdejší kynologické zvyklosti nemůžu zvyknout, není to první setkání a asi ani poslední.
První kilometry jsou klidné, možná až lehce nudné. Po úvodním stoupání jdu vesměs po rovině po polních cestách. Značení sleduju jen okrajově, není moc kam zabloudit, mířím prostě zase k moři. Obloha je jak vymetená a už takhle ráno je teplo skoro až moc. Zase si vykračuji jen v tričku a kraťasech, alespoň se opálím. Na nohou mám sandály, ukazují se jako naprosto dokonalá koupě – ani po desítkách kilometrů žádný problém s puchýři nebo odřeninami. Trochu mi to tady připomíná Irsko, dokonce je tady i spousta míst vhodných k postavení stanu.
Po dvou hodinách mám za sebou 9 kilometrů pohodové chůze a před sebou prudký sestup na pláž. Zatím to bylo hodně odpočinkové, po náročném včerejšku to docela bodne. Během sestupu se ke mě připojí další zástupci zdejší fauny, tentokrát čtyřnozí a s rohy. Zvědavě okukují můj styl sestupu po prudkém srázu a když je to přestane bavit, 3x poskočí a jsou 20 metrů přede mnou.
Než dorazím na obrovskou pláž Praia do Amado, čeká mě ještě jedno setkání s kozičkami. Pěkně velkým stádem koziček, kterým šéfuje „ovčák jak hora, akorát pro kozy“ a asi 5 psů. Trvá snad dvě minuty, než kolem mě všichni projdou, ale proti rutině je to příjemná změna. Bylo to rozhodně něco nového a jiného.
Pláž samotná je zase obrovská a dlouhá. A je na ní nejen spousta lidí, ale dokonce tu funguje i několik podniků. Kromě restaurací si můžu půjčit třeba surf a za pár euro mě na něm naučí dovádět. Příjemná změna, to je snad první místo, které skutečně žije i mimo sezónu. Ale lidí je tu mnohem víc, než podniků, tak se tu nechci tlačit. Snad nebudu litovat, ta vesnice, kam mám namířeno, je vážně malinká a kdo ví, jestli tam bude něco otevřeno. Na parkovišti vidím první (a také poslední) auto z českou RZ, ale pak už nechám celé hemžení za sebou a stoupám na útes.
O kousek dále je k vidění islámská rybářská osada, respektive to, co z ní po těch stovkách let zbylo. Na rozdíl od pláže je tady skoro pusto, jen dvě dvojice brouzdají kolem jako já, občas se zastaví u cedule nebo si něco vyfotí.
Po jídle se dlouho nerozmýšlím, objednám si ještě jedno pivo a cestou na záchod (bohužel dost zoufalý) mlsně koukám do prosklené lednice s dezerty. Nakonec si vyberu portugalskou specialitku Bolo Bolacha, dortík s karamelovým krémem a sušenkami. K tomu kafe s mlíkem a je mi naprosto skvěle. Výsledný účet na 35 EUR i s dýškem není úplně málo za oběd v bistru, ale najedl jsem se jako král a večer stejně nebude příležitost na nějaké velké hodování.
Po zaplacení koukám na hodinky. Za pár minut tři hodiny. Krása, místní koloniál brzy otevře a já se budu moci malinko zásobit na večer. V obchodě toho ale mají tradičně málo, tak to dopadne jako vždycky – koupím jen nějaké sušenky a sladké limonády. Spolu se mnou nakupuje i dvojice italských turistů a ti jsou z omezeného sortimentu rovněž trochu rozpačití.
Čeká mě návštěva velké delty řeky Carrapateira a sousedící obrovské pláže Praia da Bordeira. Cesta k ní se ale malinko komplikuje, značená trasa končí tak nějak…ve vodě. Musím sejít z dřevěného chodníku a mezi bujným porostem najít tu správnou cestu na pláž. Poslední zkouškou je asi metrový seskok do písku, naštěstí bez následků. Sandály od Lizarda zatím drží!
Konečně jsem na pláži, která je… no prostě obrovská! Přímo v deltě tvoří čtverec o délce strany 600 metrů, ale to je jen začátek. Dalších 500 metrů se pozvolna zužuje až na zhruba 50-100 metrů, přičemž v této šířce pokračuje ještě další 2 kilometry! I když tu nejsem sám, rozhodně si tak připadám. Brodím se hlubokým pískem a dneska poprvé se nadšeně kochám.
Po pár minutách se cesta stáčí do vnitrozemí, pro dnešek se s mořem rozloučím. Za zatáčkou spatřím na zemi sedět mladé děvče s krvavým kolenem, jak se ho snaží obvázat. Ptám se, jestli nepotřebuje pomoci – prý ne. Zakopla a upadla, ale někde poblíž má manžela, který hledá její ztracenou větrovku. Ještě jednou se ujistím, že to má pod kontrolou, a začnu šplhat do krátkého, prudkého kopečku. V půlce potkám manžela, bez bundy. Ptám se, jestli mi nedají kontakt, kdybych ji našel, ale prý to je jen obyčejná větrovka, takže to není potřeba.
Ještě chvilku se brodím pískem, ale naštěstí se o pár stovek metrů dál cesta napojuje na cyklostezku a dál už to bude chůze po zpevněném podkladu. Stíny se prodlužují, příroda je zase maximálně fotogenická. Slyším kroky, to se hodný manžílek poklusem vrací a hledá ztracenou bundu. Zhruba po kilometru to vzdá a naposledy se míjíme. Má na sobě tričko s polským nápisem, takže skoro soused.
Je přesně pět hodin a do cíle mi zbývají necelé 4 kilometry. Dneska bych to měl zase zvládnout bez čelovky. Po cyklostezce to zase ubíhá rychleji než při brodění pískem. Asi 3 kilometry před cílem nacházím ztracenou bundu. Ohlížím se, ale nikde nikdo, tak ji beru s sebou. Kolem řvou cvrčci nebo cikády nebo bůh-ví-jaké potvory, není slyšet vlastní myšlenku. Ale to už je jen drobnost, po 45 minutách jsem v cíli dnešního putování, v komplexu budov nazvaných Barranco da Fonte.
Když jsem expedici plánoval, měl jsem trochu strach – podle fotek krásný komplex, ale uprostřed země nikoho, kolem jen pár farem. Rychle se ale ukazuje, že nebylo nutné mít obavy. Upovídaný chlapík mě ubytuje v krásném, velkém apartmánu s obrovskou koupelnou. Jak se ukáže, je to tady dimenzované na vozíčkáře. Rychle se zabydlím a přesunu se do restaurace, kde si objednám večeři.
Požadovaný salát se ukazuje nereálný, nemají všechny ingredience. Tak si místo toho objednám portugalské jednohubky s vynikajícím chlebem a pivem. A pak druhým, a třetím. Před odchodem si ještě na ráno poručím snídani, pak se přesunu zpátky do pokoje a po tradičním večerním flákání usínám. Dneska to byl pohodový den, tak snad se konečně pořádně vyspím.
Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil něco přes 28 kilometrů, nastoupal 720 metrů a klesnul 672 metrů. Na cestě jsem strávil 9 hodin 20 minut, z toho v pohybu pár minut přes 6 hodin, během kterých jsem spálil 2.950 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.