Klokočenský klobouk 2025 aneb tentokrát až na bedně!

Letošní, v pořadí již 17. ročník, má hořkou příchuť. Dlouholetý organizátor Pavel Vitouš už šlape do pedálů na pravdě Boží, takže dnešní závod se pojede na jeho počest. Počasí nám přeje, je krásně teplo a sluníčko, takže moje váhání postavit se na start je po probuzení definitivně zažehnáno, a já se v deset ráno vyrážím do místního hostince zaregistrovat; přihlášení jako takové jsem provedl už před týdnem emailem.

Na malou akci obecního významu je registrace dost profi. Nejen, že všechno běží jako na drátkách, ale za 250 korun startovného ještě dostanu slušný dárkový balíček s praktickým vakem na boty. Odnesu si to domů a začnu se připravovat. Napřed si rychle připravím trasu – s výjimkou druhé kontroly umístěné pod Holým vrchem u Zvánovic je vše při starém – a máme postupně navštívit Hrusice, Hlásku, Chocerady, hospodu Na Marjánce, Stříbrnou Skalici, rybník Propast, Černé Voděrady a Louňovice. Celkem něco málo pod 50 km. Ještě trasu nahrát do hodinek a začnu se oblékat. Vzhledem k počasí je příprava velmi rychlá – tričko, trenky, tretry, brýle a helma a jde se na start.

Na startu je už docela živo, ale vzhledem k počasí jsem čekal trochu větší nával. Hlavního závodu se zúčastní 26 cyklistů, dalších asi 70 pojede nesoutěžní krasojízdu „Okolo Klokočné“. Chvilku pozoruju hemžení, zdravím se s několika známými tvářemi, a pak už se soustředím na závod. S úderem jedenácté hodiny se celý peloton dává do pohybu a vyráží na trať. 17. ročník Klobouku je právě odstartován!

Hned po startu nastává lehce dramatická situace. Část cyklistů zahýbá doprava na silnici, ale další část odbočuje doleva a chce jet přes Krásné vyhlídky. Moc se mi to nezdá, je to do kopce a po trávě, ale jsem holt na špatné straně a než se tam motat a riskovat srážku, raději jedu s davem. Postupně předjíždím pár jednotlivců a na cestě z kopce už před sebou nemám nikoho.

První kontrola je tradičně Ve Struhařově u Hliněného rybníka. U Frantička si značíme kartičku a dostáváme první část dřevěného puzzle, ze kterého si v cíli budeme moci sestavit medaili. Tedy jen ti, kteří nevynechají žádnou kontrolu. Rychle házím malý dřevěný kousek do taštičky na kole a jedu dál. Po silnici dolů směrem na Třemblat, ale těsně před kompostárnou uhýbám doleva a po pár minutách stavím u druhé kontroly. Dostávám druhý díl skládačky a rychle pádím za vedoucí skupinkou.

Trochu mě překvapí, že ve Zvánovicích neodbočí na cyklostezku, ale pokračují po silnici. Ale co, sice mám horské kolo, ale po asfaltu to jde přeci jen pohodlněji, než na lesní cestě. Projíždíme Třemblat a brzy jsou před námi vidět Hrusice. Commute asi funguje, jede se mi skvěle a bez problémů se držím borců na gravelech.

V Hrusicích zažívám Déjà vu. Na náměstí jsou davy lidí. Jako doslova. Jak posléze odpozoruju, startuje zde několik pochodů „Po stopách kocoura Mikeše“, kde je navzdory počasí účast fakt hojná. Hodně lidí je i v obou hostincích, přičemž v jednom z nich, hospodě U Sejků, bych měl dostat druhé razítko. Spolu s ostatními vběhnu dovnitř, ale smůla, o ničem neví. Jdeme do druhé hospody naproti, ale taky bez úspěchu. Chvíli se snažíme najít nějakou mističku s dřevěnými puzzle na stolech na ulici, ale je to bez šance, chaos je maximální.

Soupeři nakonec přemluví slečnu s razítkem a nechají si označit kartu. Sice nevím, jestli jim potvrzení o účasti na pochodu Kocoura Mikeše pomůže, ale jako důkaz návštěvy Hrusic to bezesporu je. Já odjíždím bez razítka. Ůsek z Hrušova k Hlásce je sice bahnitý, ale v porovnání s rokem 2022 jen přiměřeně. U občerstvení pod zříceninou si beru další část medaile a podél Sázavy pokračuji dál po trase. 

Kromě prvního, docela technického úseku, je to jízda na pohodu. Sice neustále mírně do kopce, ale bude hůř. Projíždím Chocerady a přesně po hodině si jdu v hostinci Na Marjánce pro další kontrolu. Tentokrát to trvá jen pár vteřin, i díky milým lidem na zahrádce, kteří mě ihned nasměrují do správných dveří. Za sebou mám 27 kilometrů. Těch lehčích 27 kilometrů.

Stoupání do Stříbrné Skalice je nepříjemné, ale nohy jsou silné. Pravidelný trénink je znát. Na konci městečka sjíždím z frekventované hlavní silnice a přes osadu Hrušov mířím k Propasti. Respektive k hospodě Na Propasti, kde má být další kontrola. Rychle seskočím z kola ženu se ke dveřím, ale další hodní lidé mě staví a otáčí, slečna rozdávající razítka je totiž na druhé straně před hospodou.

Během razítkování mě dojíždí další borec a prohodíme pár slov. Složí mi kompliment, že jedu dobře. Potěší mě to a další část tak jedu nad své možnosti. Což se mi brzo vymstí, na dlouhém táhlém stoupání mezi Hradcem a Černými Voděrady mám krizi a málem vyplivnu plíce. Doposud krásné tempo trochu upadá a já se nemůžu dočkat, až si u rybníka ve Voděradech budu moct nechat dát další razítko.

Konečně jsem na místě, dál už to bude snad lepší. U kontroly je paní, v dresu, kterou si pamatuji ze startu. A taky tu prý na mě někde mávali mí příbuzní, ale po tom výšlapu mám před očima temno, tak se to dozvím až v cíli. Nasedám na kolo a jedu se zchladit do lesa, na sluníčku už je přeci jen hic.

Bučiny jsou krásné a cesta, byť lesní, nijak náročná. Po krátkém prudkém sjezdu po silnici zase odbočím na lesní cyklostezku a rychlým tempem jedu až k malému jezírku s velkým rozcestím. Trochu zazmatkuju a blbě zabočím. Místo k Lomu Kamenka mířím k vodojemu nad Louňovicemi. Když to zjistím, rychle kouknu do mapy – nic se neděje, jen k poslední kontrole v hostinci U sv. Huberta dorazím netradičně z druhé strany.

Kousek před hospodou potkávám dvojici závodníků, tak mě to nakopne a šlapu jak o život. Poslední razítko je záležitostí několika vteřin, dál už mě čeká jen necelých pět kilometrů do cíle. Stoupání do Svojetic je poslední vážnější prověrkou mé fyzičky, pak už je to po silnici skoro jen po rovině. O několik minut později zatáčím k hostinci v Klokočné a po hodině a 58 minutách pro mě závod končí. Jsem v cíli o 18 minut rychleji než posledně! Pro poslední razítko si ještě musím zajít do společenského sálu, kde navíc dostanu medaili (po vysvětlení, jak to bylo v Hrusicích a že si svojí teda složit nemůžu) a na poukázku ze startu si dám u výčepu pivo. A pak ještě jedno. Poslouchám kolegy závodníky, jak si povídají o tom, na kolik na dnešní závod nafoukli svá kola… Což není zrovna moje parketa, tak dopiju a jdu domů.

Na vyhlášení jsem nakonec líný zajít, jak jsem do sebe nalačno kopnul dvě piva, jsem trochu ospalý. O to větší překvapení na mě čeká o hodinu později, kdy mi má milá švagřice se svými ratolestmi přinese lahev vína a další medaili. Bronzovou, prý jsem nakonec skončil na děleném třetím místě! No to jsou věci… Tak aspoň virtuálně děkuji organizátorům za cenu a vracím se k televizi, kde pro mě letošní ročník Klokočenského klobouku definitivně končí.