Když pominu školní docházku, není v mém životě mnoho činností, které bych opakoval 11 let po sobě. Výlet na východní cíp republiky a pobíhání nahoru a dolů spolu s dalšími tisícovkami nadšenců je bezesporu výjimkou. Beskydská sedmička je prostě moje srdcovka a pokud zdraví dovolí a něco se drasticky nezmění, budu se ji snažit užívat si do nejdéle. Letos jsem do Beskyd nejel s velkým očekáváním, o to příjemnější byl nakonec můj výsledek.
Když jsem zhruba před měsícem po dvakrát odložené operaci palce pravé nohy definitivně odhodil berle, moje účast na B7 se zdála být hodně, HODNĚ nepravděpodobná. Ale rekonvalescence se povedla podle plánu, bolest se ustálila ve snesitelných mezích, a když dopadlo dobře i několik “průzkumných” výběhů během dovolené v Orlických horách, rozhodl jsem se zajet to do Beskyd zkusit. Zabalit uprostřed závodu to můžu vždycky, ne?
Letošní jaro a léto se neslo ve znamení stěhování. Ostatní činnosti včetně mého tréninkového i závodnického pobíhání se musely upozadit, Beskydskou sedmičku jsem však obětovat nehodlal. Proti loňskému, vskutku turbulentnímu ročníku, bylo plánovaných změn pomálu, takže neznámých bylo jen pár – jaké bude počasí, jaká bude moje forma a dokážu ještě vylepšit svůj loňský rekordní výsledek, který byl jen těsně přes 20 hodin?
Když jsem se počátkem roku 2020 hlásil, možná trochu domýšlivě, na jedenáctý ročník Beskydské sedmičky do kategorie jednotlivců, největší obavy jsem měl z přísného časového limitu na vrcholu Travného, tradičně oddělujícím zrno od plev. A samozřejmě z obecného DNF, v loňském roce až příliš častém. Uběhlo ale jen pár měsíců a všechno je jinak. Přičemž fakt, že se až na vrchol Travného vůbec nejde, patří spíš k těm drobnějším změnám.
Organizátoři masového přechodu Beskyd při třetím ročníku v roce 2012 vyprofilovali téměř dokonalou trasu – sedm vrcholů nad 1000 metrů, “přímou” trasu bez nudných vraceček, start v Třinci a cíl ve Frenštátu. Od té doby téměř všichni doufají, že se tuto trasu podaří beze změn uchovat i pro ten následující ročník. A téměř všichni jsou každý rok zklamáni, že se to více či méně nepodařilo. Nejinak tomu bylo i letos, kdy byl na programu jubilejní, desátý ročník Beskydské sedmičky.
Již pár týdnů po loňském neúspěchu jsme si s Jirkou řekli, že pokud to bude jen trochu možné, dáme si letos plnotučnou Beskydskou sedmičku ve své nejdrsnější podobě ještě jednou. Takže jsem se koncem srpna částečně nemohl dočkat a částečně měl hodně sevřený žaludek, protože mít druhé DNF za sebou by byla… no, hodně nepěkná věc. Jen z toho počasí jsem měl obavy. Velké obavy…
Nedá se nic dělat, je konec, moje úžasná série čtyř dokončených Beskydských sedmiček v řadě právě končí. Stojím v dešti kousek od vrcholku Lysé hory a v ruce držím promoklý telefon, kterým jsem právě oznámil svému parťákovi Jirkovi, že letošní ročník B7 je nad mé síly. Kromě extrémních povětrnostních podmínek padá největší díl viny na mou hlavu, nemám prostě natrénováno…
Již počtvrté za posledních pět let stojím začátkem září na třineckém náměstí Svobody a upírám oči k časomíře, která odpočítává poslední vteřiny do startu. Společnost mi dělá historicky třetí parťačka Míša, se kterou mám v plánu i napodruhé projít celou trasu “short” včetně zacházky do Ráztoky. A poprvé cítím před závodem silnou nervozitu…
Rok s rokem se sešel a máme tady další Beskydskou sedmičku, pro mě osobně vrchol sezóny. Stejně jako všechny ostatní letošní pochody dvojic stojím na startu s Karlem alias Kódlem a doufám, že i tentokrát dorazíme až do cíle!
I když letos Beskydská sedmička oslavila své teprve páté narozeniny, nejen pro mě se jedná o naprostý vrchol sezóny v kategorii turisticko-pobíhacích horských závodů. Proto jsem moc rád, že jsem se po roční odmlce mohl tohoto podniku nejen zúčastnit, ale dokonce i zdárně dojít do cíle.